Voldemortova první a poslední láska-1.část

7. ledna 2007 v 18:32 | Anie-ena |  ---Jednorázovky na HP---
Majestátně kráčel pomalým krokem od sklepení, aby se nasnídal. Byla neděle, všude na hradě vládnul klid…


Cestou do Velké síně potkal Krvavého barona, který se s vražedným výrazem vznášel chodbou. Jen o něj zavadil pohledem a šel dál. Neměl zapotřebí se vybavovat s duchy. Jako by už nebyli po smrti…Vlastně neměl zapotřebí se vybavovat s nikým. Neměl přátele, kolem něj se pohybovali pouze kouzelníci, kteří se o sebe nedokázali postarat sami. Podle Toma to byli pouze malí neschopní fakani, kteří se mu ale mohli i hodit. Mysleli si, že jsou jeho přátelé… Jak naivní. On nepotřeboval přátele. Dokázal se o sebe dost dobře postarat sám. Zvládl víc, než by dokázali všichni jeho poskoci dohromady. Kdepak přátelé! Na tváři se mu objevil posměšný úšklebek. Věděl o sobě moc dobře, že má velký talent. Věděl, že na něj jen tak někdo nebude mít. Byl převelice spokojený sám se sebou. Jeho samolibý úsměv ve tváři se čím dál víc rozšiřoval…

Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml dívky, která pro změnu neviděla přes hromadu knih, vznášející se před ní a narazil do ní. Její levitační kouzlo pominulo a knihy se s hlasitým duněním rozsypaly po zemi.

"Promiň," řekl nic neříkajícím hlasem Tom. On se právě omlouval! To neměl příliš v povaze…
"Vůbec nic se nestalo. Předpokládám, že sis opravdu nemohl všimnout hromady knih, která se vznáší v chodbě…" poznamenala chladně dívka, avšak trochu té ironie v jejím hlase zaznělo. Mávla hůlkou a hromada se opět vznášela ve vzduchu.
"Už jsem se omluvil," odsekl Tom a změřil si dívku očima. Byla docela hezká. Na ramena jí splývaly tmavě hnědé vlasy a v obličeji se jí leskly ledově šedé oči. Sklouzl pohledem na její černý školní hábit. Na černém podkladu zazářil odznak její koleje. Byla z Havraspáru…
"Teď, kdybys dovolil, bych chtěla projít. Byl bys tak laskav a trochu se uhnul? Dík," řekla a nečekala na odpověď. Tom se uhnul a stále si ji měřil nedůvěřivým pohledem, když kráčela pryč chodbou a mířila hůlkou na vznášející se knihy.


Jakmile zmizela za rohem, pokračoval v cestě na snídani. Dosyta se najedl a zamířil do sklepení ke své společenské místnosti. Venku bylo krásně a všichni mířili na školní pozemky. Neměl zapotřebí se poflakovat venku jako všichni ostatní. Nepotřeboval být jako všichni ostatní. Byl přece jiný. Chtěl si raději sednout ve vylidněné společenské místnosti a číst dál v knize o černé magii, kterou si sehnal o prázdninách. Většinu informací z ní už věděl, ale občas narazil i na něco nového. Právě teď se dostal ke kapitole "viteály, aneb jak si zajistit nesmrtelnost". Nejvíc ho rozčilovalo, že nic pořádného v té knize nepsali. Byly tam příliš okrajové informace, než by se mu hodilo. Sám velice toužil po tom zajistit si nesmrtelnost, ale v téhle ani v jiné knize, kterou tady ve škole dokázal sehnat, se o viteálech nedozvěděl víc. Věděl ale, že dřív nebo později to někde zjistí. V tomhle směru byl trpělivý. Vždyť trpělivost přece přináší růže, pomyslel si a nepatrně se ušklíbl. Jak nenáviděl tahle přísloví a pořekadla, která stejně vymysleli mudlové. Na tomhle ale přece jen něco bylo…

Už byl téměř u své společenské místnosti, když si všiml v chodbě stínu, který se k němu přibližoval… Přimhouřil oči a zaostřil … Pozvedl obočí. Pomalu k němu přicházela dívka, se kterou se srazil před snídaní. Ve tváři měla ledabylý výraz a klidně kráčela temnou chodbou…

"Co tady pohledáváš?" zeptal se chladně Tom, ale v jeho hlase byl přece jen mírný náznak zvědavosti.
Dívka si toho ale evidentně všimla a odsekla: "Nemyslím, že by ti do toho mělo něco být. Můžu se po hradě pohybovat stejně volně jako ty." Zastavila se před ním.

"Možná by mě to zajímalo, protože jsem prefekt a nemůžu tvrdit, že bych zrovna tady očekával někoho, kdo má společenskou místnost zcela na opačné straně hradu," řekl Tom s ledovým klidem. Podívala se mu do očí. Tenhle pohled mu velice vyhovoval. Mohl by se jí pokusit proniknout do mysli. Jakmile se o to však pokusil, chodbu zaplnil ledový smích té dívky, která stála před ním. Stála tam a smála se jako blázen. Tom se zarazil. Co to mělo znamenat?

"Vidím, že jsi docela talent! Málokdo ovládá nitrozpyt! Tady jsi ale narazil na rovnocenného soupeře. Mně se do hlavy rozhodně nedostaneš. Nejspíš to zvládám stejně dobře jako ty!" smála se dívka na celé kolo. Na tváři jí ještě hrál pobavený úsměv. Zato Tom se tvářil mírně překvapeně. Tohle neočekával naprosto u nikoho, koho znal. Začínala ho docela zajímat. Jestliže je tak nadaná, jak to, že není ve Slugově klubu? Byl to sice blázen, dokázal ovšem dávat užitečné rady a talentů si všímal velice dobře!

"Do kolikátého ročníku chodíš? Málokdo ze studentů by se dokázalo ubránit pronikání do mysli," zeptal se naoko ledabyle.
"Šestý ročník," odvětila pyšně. "Předpokládám, že ty budeš ze sedmého, když spolu nemáme hodiny, nemám pravdu?"
"Správně. Tedy, tohle jsem ale vážně nečekal…Od profesorů možná, ale od studentky šestého ročníku…"
"No jasně. Víš, nemůžu říct, že mě to u tebe nepřekvapilo, ale už předtím jsi působil trochu divným dojmem. Tak jako..víc ..víc nadneseně, řekla bych…Každopádně jinak, než všichni ostatní. Možná trochu pyšně, ale neber to vážně, máš k tomu jistě své důvody. Alespoň já je mám. Asi jsem pyšnější, než kdokoliv jiný, takže mou kritiku nesmíš brát vážně. Ale ani ne na lehkou váhu. Určitý odhad mám a ten mě ještě nikdy nezklamal…" řekla a dál Toma pozorovala.
"No, jisté důvody by tu byly, i když si nejsem jistý, jestli mohou být pro tebe dostatečnými," odpověděl a ušklíbl se. "Jak říkám, nevím, jestli to tobě stačí, ale mám, abych tak řekl, talent. Proto bych možná trochu pyšný mohl být, to je pravda." Oba na sebe zírali a ani si neuvědomovali, že se dali společně do chůze.
"Jestliže ale zvládáš nitrozpyt ty, tak asi budeš taky trochu nadanější než ostatní, nemám pravdu?" zeptal se ještě a lehce nadzvedl obočí.

"Jo, to bude nejspíš pravda. Nová kouzla většinou zvládám hned." řekla a usmála se. " Jak to, že ale s sebou nemáš nějaké přátele? Řekla bych, že budeš docela oblíbený, ne?" dodala a přimhouřila či. " Lepší než ostatní, navíc prefekt…" řekla tiše a sklouzla pohledem k jeho odznaku… Když zvedla hlavu, na tváři se jí objevil úšklebek.
Tom jí ho oplatil a řekl: "Ne, že bych nebyl oblíbený… Jde spíš o to, jestli mám zapotřebí se po chodbách poflakovat s partou lidí, kteří si myslí, že jsou mými přáteli…"
" Aha!!! Takže vidím, že máš trochu podobný názor jako já: Přátelé jsou nanic, ale kontakty hodí! Lepší je ostatní využívat, co?" řekla a tentokrát se už doopravdy tvářila velice pobaveně. Tom se pousmál taky. Skutečně si to myslel . Začínal k té dívce pociťovat čím dál víc náklonnosti. Zajímala ho. Byl s ní na jedné vlně. Měli podobné názory, byli skoro stejně nadaní, vážně neuvěřitelné…Rád by si s ní povídal celé hodiny…

Nakonec se neuskutečnil Tomův původní plán, že si sedne ve společenské místnosti a bude si číst. Navzdory jeho předchozího odporu jít na školní pozemky tam nakonec s dívkou šel a sedli si poněkud dál od všech ostatních do stínu stromů, kde si začali otevřeně povídat. Během chvíle o sobě věděli to nejdůležitější. Ta krásná neznámá byla jistá Angelina Cramerová.

Povídali si celé dopoledne. Sám se divil, kolik toho probrali. Divil se, že vůbec mluví s někým, koho zná teprve od rána, o tolika věcech. Měl pocit, že jí může důvěřovat... Jindy nikomu své zájmy a plány nevyprávěl, ale najednou mu to bylo vlastně úplně jedno. Nikdy by se zbytečně s nikým nevybavoval. Teď šly ale všechny jeho zvyky pryč. Navzájem se poznali. Skvěle si rozuměli. Byli si navzájem tak podobní. Bylo opravdu možné? Že by si Tom Rojvol Raddle, který nevyhledával a nepotřeboval přátele, našel někoho, koho by dokázal mít rád? Připadalo mu to skoro absurdní, bylo to nanejvýš směšné, ale čím dál víc se mu to potvrzovalo. On se snad vážně zamiloval!

"Poslyš, když jsi tak dobrá, jak to, že nejsi prefektka? U tebe bych to předpokládal," zeptal se Tom.
"No, to ti asi nevysvětlím, doufala jsem v to, ale, jak vidno, marně. Nejsem si jistá, jestli k tomu měl profesor Dippet nějaký zvláštní důvod… Řekla bych, že mě spíš normálně přehlédl...," odpověděla Angelina.
"Věř mi, že on moc velký přehled nemá. Ničeho si moc nevšímá… Mám s tím už jisté zkušenosti…" ušklíbl se Tom.

Vzpomněl si na Tajemnou komnatu. Toho starého blázna ani nenapadlo, že by dědic mohl být zrovna Tom- jeho oblíbenec. Naneštěstí ho podezříval Brumbál. Věděl o něm od prvního setkání příliš. Teď už Tom věděl, že udělal hloupost, když se k Brumbálovi tenkrát choval tak otevřeně. Neměl příliš odhalovat svoje zvyky. Teď už si to moc dobře uvědomoval…

"O čem tak přemýšlíš?" zeptala se zvědavě Angelina. "Jsi úplně mimo!"
"To je jedno, na něco jsem si jen vzpomněl," řekl Tom rychle, aby to zamluvil. Ještě jí nedůvěřoval natolik, aby s ní mohl mluvit o tom, že vypustil ven baziliška…

Kolem nich právě prošla velká postava a zamířila k Zapovězenému lesu. Tom se na dotyčného podíval pohledem nejvyššího opovržení. Byl to Hagrid. Ten se mu hodil. Mohl na něj tenkrát ty útoky hodit a nikdo (samozřejmě kromě Brumbála) už Toma nemohl ani podezřívat. Všichni uvěřili, že to udělal Hagrid. Angelina postavu mířící k lesu pozorovala také se zamračeným pohledem v očích. Tom se na ni podíval.

Pak promluvil: "Děje se něco?"
"No, už naštěstí ne, když ho vyloučili. Já sice moc nevěřila tomu, že by ty útoky dělal on s pavoukem, ale když tvrdili, že to tak bylo, asi mi nezbývá, než tomu věřit…" odpověděla s povzdechem.
"Myslíš, že ti mohlo hrozit nebezpečí?" zeptal se ještě.
"Jak to myslíš? Vždyť tenkrát hrozilo nebezpečí všem!"Angelina si Toma podezřívavě prohlídla a přimhouřila oči.
"Ne tak docela. V ohrožení byli jen ti, kteří pocházeli z mudlovských rodin. A ty ses zmiňovala, že oba tvoji rodiče jsou kouzelníci, ne?"
"To ano. Možná máš pravdu, ale jak jen tohle všechno víš?! Začínám si myslet, že s tím máš něco společného!" Angelinino podezření se prohlubovalo. Neměla ale na Toma vztek. Jestliže jí tenkrát nic nehrozilo, mohlo jí to ostatní být vcelku jedno. Navíc mudlovské šmejdy neměla v lásce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | 18. ledna 2007 v 19:00 | Reagovat

jo.je to dobrý.

určitě si to všichni přečtěte.

2 jef jef | 2. února 2007 v 18:59 | Reagovat

Nejlepší kousek, good job.;-)

3 Anie Anie | E-mail | 3. února 2007 v 19:48 | Reagovat

merci beaucoup, fakt díky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama